Óooo, facebook – výstřižky, útržky, kousíčky bez kontextů. Znáte to.
Druzí vypadají tak senzačně – usměvavé matky, supervýkonní otcové, šťasné a klidné děti, naklizené interiéry, dokonalé výrobky vyrobené vlastníma rukama, vždycky povedené koláče a pečínky, idylické dovolené…
Někdy mám pocit, že můj den se skládá jen z miliardy pííííp – nehezkých chvilek, abych tak slušně řekla. Uválené legíny s dírou, mastné vlasy a věčně mrčící a řvoucí děti. Venku zima a hnusně, bordel v kuchyni, nestíhačky, lítání tam a sem, permanentní frustrace, hádky, konflikty, zapomenuté prádlo v pračce a večer vytuhnu s dětmi a poslintám si polštář.
Koukám na ten FB, který tolik zkresluje realitu našeho soukromí a vnímání normality.
Každý sdílí jen malinký útržek svého života a vesměs si dáváme velice záležet, aby ten malinký útržek byl co nejreprezentativnější.
A přes tenhle stejný pokřivený FB ke mě přišla černobílá výzva – sdílej každý den, sedm dní po sobě, černobílý snímek z všedního života.
Úžasný efekt. Najednou jsem si začala všímat, jak hezké všední věci jsou součástí každého mého dne.
A vážně KAŽDÉHO.
Bez výjimky. A kolik jich je každý den!
Mění se oči, kterými koukám.
Najednou bych vyfotila takových momentek sto denně.
Dny jsou stejné, zase sedím doma ve vytahaných legínách a rozcuchanými mastnými vlasy. Na svou vlastní zeď v mé hlavě si najednou ukládám úplně nové posty z všedního dne.
Děkuju za připomenutí, že si můžu si vybrat, co si uložím.
Fotek jsem nafotila mnohem více než sedm, ukládám je sem, pro inspiraci vám a sobě, kdybych náhodou zapomněla.
