Čtvrtý den mám na noze sádru. A pod sádrou zlomený palec. Většina lidí na mě vrhá soustrastné pohledy a litují mě ve stylu „to je ale pech“. Jenže pravdou je, že lítost poněkud není na místě.
Sádru mám za trest, protože jsem koza pitomá.
Trestem je nejen to, že to bolí, a že nejmíň dva týdny nebudu moct fungovat tak, jak jsem zvyklá.
Že starat se o tři děti s gypsem je asi 100x náročnější, než bez gypsu, pač tento je těžký, neohebný a dělá ze mě pajdu.
Že po čtyřech dnech mě bolí kyčel a záda a spím celá nakřivo, protože nejen donekonečna pod peřinou ukládám sádru, ale ještě většinu noci kojím pana rostozuba.
Že jsem v mnohém odkázána na mého muže (který se o nás vzorně stará, co to jde, ale 24/7 to nejde),
a že některé aktivity musím omezit a nebo dokonce úplně zrušit (protože s kočárkem a třemi dětmi a sádrou autobusem prostě k paní logopedce a zpět nedojedu).
Hlavním trestem je ovšem fakt, že okolnosti, které mne dovedly ke zlomenému palci, jsou zdrojem posměchu a utahování. Mamka se místo upřímné lítosti nahlas rozesmála do telefonu! Manžel mě s potutelnými úsměvy kryje před dalšími zvědavci, kteří se nevinně zeptají, jak se mi to stalo. Nooo….skopla si palec… (napsal mi to i milosrdný lékař do zprávy na chirurgii).
Krutou pravdou je, že jsem nechala cloumat hněv svým majestátem a nakopla jsem ve zlosti kvalitní hračku z tvrdého dřeva. To vám svěřuji, abyste se vyvarovali podobného jednání. Je to NEBEZPEČNÉ! Však víte – zlomený palec a chichotání rodinných příslušníků…
No… ten mamčin smích nebyl jen tak obyčejný. Vzpomněla si (a já samozřejmě v těchto souvislostech taky), jak můj taťka kdysi dávno v obdobné zuřivé situaci nakopl dveře do kuchyně. Naštěstí nebyly z tvrdého dřeva, prokopl do nich díru a ta byla poté kreativně zamaskována kolečkem z tapety. Nohu prý měl tehdá v zinkoklihu (to už mamka zapomněla, taťka ne).
Včera bylo v naší obci vítání občánků. Zúčastnili jsme se s naším prvním synem a P. byl přivítán, coby řádný občan naší vesnice.
Možná jste něco podobného zažili – kytička pro maminky, hračka pro děti, školkové děti nám zazpívaly a paní starostka pronesla pár slov.
Většinou proslovy moc neposlouchám, protože mám spoustu práce s hlídáním a zabavováním dětí, ale neuniklo mi, že paní starostka mluví o tom, že ať děláme, co děláme děti nakonec mluví a jednají jako sví rodiče…
No jó, musela jsem se smát. Ta myšlenka ze mě na chvíli smetla onu kozí hloupost a poskytla mi hřejivé alibi. Ovšem jen do okamžiku (a bylo to krásných pár vteřin), kdy mi došlo, že mě dnem i nocí sledují tři páry očí a neváhají kopírovat cokoli, co uvidí. Učí se tím nejefektivnějším způsobem – nápodobou.
Budiž mi tedy výzvou krotit svou zuřivost, hledat s předstihem příčiny, které k ní vedou a rozvíjet neškodné způsoby, jak s ní nakládat.
Trochu více se starat o svou vlastní spokojenost a žít svůj vlastní život tak, abych se za pár roků nemusela stydět, že mé děti jsou úplně jako já.
