Proč na mateřské nezakrním?

Proč na mateřské nezakrním?

Naši nejstarší dceru jsme v létě vyslali na její první letní tábor. Předpověď hlásala, že bude možná pěkná zima, což se nakonec nepotvrdilo, ale stejně jsme neodolala a doplnila její kufr o fungl nové nepromokavé softšelové kalhoty.

Šité samozřejmě. A samozřejmě s obrázky. První kalhotové přání byly reflexní nažehlovačky mořští koníci a trošku se to zvrtlo pod náporem náhlé inspirace a dlouhodobé frustrace, že na šití není čas.

Čas jsem si udělala a během dvou dnů těsně před odjezdem vznikl na nohavicích pestrobarevný korálový útes, který dceři závidím i já (teda ne že bych takové kalhoty byla ochotna seriózně nosit, ale líbí se mi to dost 🙂 ).

Šití si mimo jiné užívám i kvůli toho, že mě okamžitě přehodí do úplně jiných myšlenkových proudů. Tentokrát jsem přemýšlela nad tím, kolikáté softšelové kalhoty to vlastně šiju a jaké byly ty první. Celkový počet už dohromady nedám, jen pro naše děti to bylo přes deset kousků.

A každé další jsou lepší, krásnější, pečlivěji zpracované, s krásnějšími aplikacemi, s chytře rostoucími nohavicemi, s neprůstřelnými kolínky, vylepšené v pase, s praktičtějšími kapsami… a tak dále.

Tímhle vylepšováním a zdokonalováním úplně dokonale popírám občas propírané téma o zakrňování na mateřské. Zatímco jsem doma s dětmi, se totiž nesmírně zlepšuju. Celkem ve všem.

Zatímco některé ženy si stýskají, že doma s dětmi nerozvíjí svůj potenciál, ujíždí jim vlak v pracovní sféře a na mozku mají mlíko, já jedním slovem kvetu.

S tím mlíkem je to trochu ošemetné, občas na otázku manžela vyplodím pouze “éééeee” a dlouhé nic, ovšem to je tím, že v hlavě běží úplně jiná (samozřejmě mnohem vyšší úroveň existence a komunikace).

V ostatních oblastech života je poskok kupředu tak markantní, že o krnění doma vůbec nemůže být řeč.

  • Od té doby, co máme děti, oplývám vlastnostmi, o kterých jsem neměla ani tušení. Kupříkladu jsem mimořádně trpělivá, spravedlivá, tolerantní, statečná, vytrvalá, důsledná, velkorysá, komunikativní, čestná a pokorná.
  • Neustále se vzdělávám v oblastech, které by mne samotnou normálně ani nezajímaly. V posledních pár týdnech jsem si kupříkladu nastudovala vývojová stadia motýla, hnilák a jiné rostliny bez chlorofylu, přepočet dní na hodiny (za kolik hodin jedu na tábor???), léčbu roupa dětského u dětí do dvou let, hygienickou nezávadnost u materiálů pro styk s potravinami, množení jahod, módu v Anglii v 18. století a asi dalších 300 témat, potřebných pro přežití všedního dne.
  • Velice jsem pokročila v jedné z mých nejmilejších činností – šití. Když si vzpomenu na to, co a jak jsem šila před sedmi lety, úplně se dmu hrdostí, na to, co dělám dnes. Nasbírala jsem ohromné množství zkušeností, naučila jsem se být precizní, což se přeneslo i do dalších oblastí života. Rozšířila jsem si jazykovou výbavu, zřídila jsem si živnost a šla jsem s kůží na trh (doslova :)).
  • Hodně jsem zapracovala na svém nakládání s časem. V bezdětné éře je 24 hodin nekonečných, teď, se třemi dětmi a nekonečnými plány, jsem mistryní v určování priorit a královnou timemanagementu. Tohle pokládám za jedny z nejlepších dovedností. Nacpat do každého dne všechno, v případě potřeby (asi 100x denně) umět improvizovat, nehonit se (aspoň ne moc), užívat čas s radostí. Mít pocit, že čas naplňuji, ne ztrácím.
  • Taky jsem za čas doma poznala spoustu nových lidí a získala jsem (i díky dětem) báječné nové přátele.
  • A hodně jsem vyrostla a dospěla. Vím, kdo jsem. Vím, kam mířím, co chci. Věřím si, spoléhám na sebe, mám se ráda.

Být doma s dětmi pro mě není žádná ztráta, zakrnění, stagnace. Baví mě to. Baví mě objevovat věci, na které bych jinak snad ani nenarazila.

Zatímco jsem stříhala, špendlila, lepila to softšelové růžové moře, napadlo mě, zda vůbec nějaké růžové moře je. Pan Gůgl mi obratem vyplivl překvapivou odpověď.

Růžová jezera. Ta nejrůžovější žvýkačková jezera na světě, snové destinace pro dovolené Barbie a Kena opravdu existují přímo na naší planetě! Málokdy mě něco takhle překvapí a potěší. Nejkrásnější a nejzajímavější je v Austrálii (jezero Hillier), jedno je v Senegalu (Retba) a ještě jich existuje několik dalších.

Nebýt softšelových kalhot došívaných na poslední chvíli, vůbec bych na ně nekápla.

Holky viděly fotky jezera Hillier těsně před spaním. Skákaly ten večer do peřin s vykulenýma očima a otázkou, jestli tam můžeme zajet.

Kdybychom vážně jeli, už máme na cestu skvělé kalhoty :).

 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.