Minulý víkend jsem od dlouho neviděné kamarádky dostala záludný dotaz:
„Šiješ ještě?“ Zeptala se. A já na to automaticky: „jojo, šiju“. A pak se mi to trochu uleželo v hlavě a když jsem si promítla poslední týdny a měsíce, smutně jsem vyhodnotila, že tato automatická odpověď je pouze stínem pravdy a zbožným přáním.
Po pravdě jsem musela odpovědět (už jen sobě): Vlastně ne, nešiju.
Nechápu, jak se to děje, ale nějak to poslední dobou doma sviští. Do školky, domů, jedna pračka, druhá pračka, svačka, kojení, oběd, pověsit to prádlo, do školky, ze školky, procházka, svačka, trocha uklízení, kojení, večerka. A je jedenáct.
Pozoruju, kam mizí ten čas, kdy jsem dříve šila. Permanentně mám doma minimálně jedno až dvě děti a ještě nedávno jsem si libovala, že dopoledne hodinu, odpoledne taky tak třeba, večer ještě něco málo nachystat na další den.
Hohó, to byly časy! Jaksi to spadá do období, kdy P. spal pravidelně a vyzpytatelně dopoledne i odpoledne. Kdy aspoň zůstal u hraní na jednom místě. Kdy vlastně ani nemusel být na jednom místě, ale vydržel v pokojíčku na dohled od mého pracovního stolu. Vlastně úplně super bylo, dokud jen tak trochu chodil a nic ho celkem nerozhodilo.
A teď?
Magneticky přitahován výškami (a následně hlubinami) mě udržuje v permanentním napětí. Už jsem přestala hlídat, ať nikam nahoru neleze. Vydávám bizarní pokyny typu: položte, prosím, po jídle ty židle na zem (míněno naležato na bok). Je mi jasné, že během pár sekund bude na stole, na skříňce nebo v umyvadle. Hlídám a poslouchám. Na to, abych s ním chodila po našem stočtyřicetimetrovém bytě, nemám sílu. Už rozliším podle sluchu několik zásadních sdělení:
- nemůžu vylézt nahoru!!!
- nemůžu dolů!!!
- šprajcnul jsem se na půl cesty!
- jau! To bolí!
A taky vříská (zejména když spadne nebo když zmařím jeho úmysly). Ošetřuju bebíčka, nabízím UTU (univerzální tekutý utěšovák) a zpívám mu konejšivě píseň, která má na několika místech tak výstižný text, až mě to zaráží:
A tak nešiju. Lítám kolem dětí. Jsem máma 24/7. Na 300%. Seberealizace se někam rozplynula, práce/přivýdělek jakbysmet. Nastoupila frustrace z toho, že můj život není tak úplně můj. A to jsem se rozhodla spřádat kromě šití ještě další podnikatelské plány. Odsouvám je na neurčito.
Vděčnost je dobrý lék na celé to trápení, že nemůžu spát, jak chci, jíst jak chci ani trávit své dny tak úplně podle svého. Připomínám si (někdy trochu násilím), jak veliké štěstí mám, že můžu být doma s dětmi, že můj muž nás dokáže uživit sám. Když si stýskám, že bych chtěla pracovat alespoň hodinu v kuse jako normální člověk, vzápětí mi paradoxně dochází, jaký komfort je to mít tak, jak to máme. A že tu hodinu si celkem snadno mohu zařídit. Jenže…
…se mi do toho moc nechce. Mám totiž senzační program. Koukám, jak rostou naše děti den za dnem, sleduju, jak si hrají, učí se, vzájemně se mydlí a pak si zase spolupracují… a všechno to ostatní. Jsem dojatá z toho, jak moc mě potřebují, i když to znamená nekonečný řev, kvílení, jekot, kňourání, nekonečné otázky, brebentění, hádky a tak. Fascinovaně pozoruju, co všecko už dokážou, kam dosáhnou, jak se o sebe navzájem starají, jaké vymýšlí fórky, jak vyrábí jejich vynálezy…
Za pár roků se na dveřích do pokojíku objeví lebka a zkřížené hnáty a pak bude času dost na vysedávání u šicího stroje.
A když si připadám přece jen poněkud neschopná, je nejvyšší čas na krátké resumé, aneb pochval se za to, co se ti opravdu povedlo:
vyrobila jsem jahodové marmelády
taky 4 sklenky pečeného čaje
koupeme se denně v rybníce
P. znakuje asi 10 znaků a dává pusinky!
mám zahrádku – sklízím ředkvičky, květy měsíčku, rajčata kvetou (o nevypletém záhonu před barákem taktně pomlčíme), bazalka raší letos už potřetí!, kopr roste 1cm za den…
přečetla jsem další knihu
uklidila jsem si ve skříni
A každý den vařím teplé jídlo, uklidila jsem konečně boty na chodbě, v mrazáku jsou domácí nanuky, mám umyté vlasy :).
A vlastně abych nelhala, trochu šiju. Třeba 10 minut za tři dny :D. Takhle onehdá zrovna P. pospal dopoledne v nosítku a mi se povedlo, i přes jeho objem a váhu soustředěné na mém břiše, došít dva lněné pytlíky na pečivo (= čtyři rovné švy na overlocku). A předevčírem jsem D. spíchla šaty. Teda ty, co jsem koupila v sekáči za 29,- jsem obstřihla podle velikostně vhodného trika a zabrala na každé straně tak 3 cm. Šatky jako nové, pche! Za poslední dva týdny už druhé!!! Takže asi tak :).
Naše nejstarší dítko jde po prázdninách do školy. Už. Všichni asi známe ten povzdech „to to letí“. Jako by mezi dnem, kdy jsme si ji přinesli z porodnice a 4. září 2017 uplynulo jen pár okamžiků. Já vím, že to zní jako pekelné klišé, ale je to vážně vzácný čas, který se nebude opakovat. Roky, kdy je všechno vzhůru nohama a tak neskutečně nahlas, chaos a stres jsou ve skutečnosti velkým požehnáním. Vyměnit to, za klidnou, tichou a soustředěnou práci u šicího stroje? Ani omylem. Anebo …tak na dvě hodinky… hned teď! Děkuji za nabídky hlídání :).
Kdysi jsem četla, že když člověk sleduje nějaký sport v televizi, nějakým záhadným způsobem to na něj může mít podobný efekt, jako kdyby příslušný sport rovnou praktikoval. Myslím, že toho využívají i při tréninzích opravdoví sportovci. Takhle si to teď hážu s tím šitím. Koupila jsem si Burdu, i když vím, že toto léto asi nééé… Pořád si kreslím nápady a píšu seznamy šití. Pořád přijímám pidizakázky, ke kterým prodlužuju dodací lhůty. Pořád přehazuju látky a plánuju, co z nich bude.
S tím, že je to všechno dočasné. Změna je jediná jistota. Už zítra bude všechno zase jinak.
Před pár dny mě potěšila objednávka na fler.cz a když jsem objednané kamašky lovila z krabice, natrefila jsem na látkovou knížku šitou před více než rokem. Pořád je stejně krásná, tak jsem si řekla, že i když nešiju ty nové kousky, trochu opráším ty staré. A vytvořila jsem tohle video.
Knížka je stále k mání zde na fler.cz. Při objednání přes email bude o 10% levnější.
Je krásným a jedinečným dárkem pro všechny maličké objevitele, kteří se seznamují se světem.
A nebo si troufněte pustit se do nějakého vlastnoručního dárku. A s šitím to nemusí mít nic společného :).