O tom, jak šiju a o přerostlém pastelkovníku pro lesní školku.
Před rokem jsem do světa vypustila jednu moc hezkou zakázku. A nedávno jsem v počítači našla její fotky a vzpomněla si, jak v hlubinách blogu leží koncept článku, který k prvnímu výročí oprašuju. A jdu vám to dopsat.
Kdyby za mnou někdo přišel a požádal mě, ať ušiju na zakázku dětskou deku, omluvím se, že v současné situaci opravdu nemám žádné kapacity, čas, prostor ani sílu na takové projekty.
Ale stačí jeden telefonát z místní lesní školky, jedno kafe (nebo čaj nebo co to bylo) a sbírka látek nejrůznějšího původu a je ruka v rukávě. Protože upcyklované šití na přání a ještě pro lesní klub, kterému moc fandím, se nedá odmítnout. Ačkoli „to“ má velikost malé dětské deky a jako bonus asi 35 kapsiček.
Znáte rolovací penály pro děti? Takové ty pastelkovníky, které mají spoustu přihrádek v řadě, kam se zasunou pastelky jedna vedle druhé a pak se to sbalí do úhledného válečku? Tak trochu větší.
V mém procesu tvorby vždycky nastane taková zvláštní chvíle. Vím, co budu šít (někdy si to vymyslím sama, někdy mám zadání zakázky) a pak… dlouho nic. Netuším, jak to pojmu, jak začnu, jaké látky použiju a nakombinuju, často nemám střih a vlastně žádný záchytný bod. Tak čekám na pravou chvíli anebo jí jdu napřed do skříně s látkami.
Vytáhnu vše, co k projektu mám, materiál, poznámky, nákresy, někdy mám jen kus myšlenky… A vždycky se začne dít stejné kouzlo.
Intuitivně vytahuju materiál, zkouším kombinace a těším se. Vím, že mé oko pozná, kdy je to to pravé. Nějaká má vnitřní inteligence, můj radar přesně ví, kudy mě provede. Látky k sobě skvěle pasují. Vidím to. Jasně a prostě to vidím.
Měřím, stříhám, řežu. Na oblíbené výrobky mám jednoduchý střih, ale častěji jej vůbec nemám. Skládám k sobě, dohledávám zipy, šikmé proužky, stužky, poutka, podle toho, co si výrobek žádá. Vytvářím moje oblíbené kruhové aplikace (s dcerami tomu říkáme „medailony“), obrázky stříhám na koleni, překládám látky přes sebe, dokud to opět nevidím. Soulad.
A pak šiju.
A zase skládám a přeskládávám, přižehluju, špendlím a prošívám, stříhám ve vzduchu, chvíli úplně pankáčsky bez měření a pravítka a pak zase doměřuji i milimetry, aby vše dokonale sedělo.
A ono to většinou sedí :). Prohlížím hotovou práci a říkám si „týjo, jak je tohle možné? Jak tohle vzniklo?“
Pokaždé mě tenhle proces (a pak i výsledek) překvapí, i když už ho znám, vím co můžu čekat, jdu za tím velkým zážitkem a pozoruji ho. Fascinuje mě. Jako by skrze mě bylo realizováno veledílo někoho jiného.
Často říkám, že mnou je šito.
Vím o lidech, kteří napíší knihu a pak řeknou „já vůbec nevím, jak se to stalo, jako by to někdo napsal skrze mě, jen jsem to zapisoval“. Úplně rozumím, jak to myslí.
Já tak šiju.
ORGANIZÉR NA POMŮCKY PRO LESNÍ KLUB pro lesní klub je velký asi 80 x 120 cm. Své místo v něm mají pastelky, voskovky, štětce, uhly, pilníčky, nůžky… Do zapínací kapsy vejdou drobnosti, které se hůře ukládají do přihrádek (třeba provázek, mazací gumy apod.).
Skvělé je, že když průvodci v lesní školce organizér rozbalí, děti se snadno obslouží samy a protože vše má své stále místo, snadno se jim použité náčiní uklízí zpět. Po práci jde všechno složit a zarolovat do úhledného balíku, ze kterého nikde nic nečouhá ani nevypadává.
K organizéru patří ještě dva stahovací košíky na další potřeby a nepromokavé pouzdro na vodovky.
Hromádka materiálu, kterou jsem na výrobu nafasovala, mi zpočátku přišla značně nesourodá. Džínovina, kousky s obrázky a pak plátna různých gramáží v mnoha barvách a s několika vzory. Překvapilo mě, že nakonec všechny barvy vzájemně ladí, přírodní odstíny jsou jemné, netlučou se a obrázky a vzory propojují jednotlivé kusy do ucelené sady.
Největší přání, ať organizér dobře a dlouho slouží, se naplňuje už celý rok. A to mě těší.
Nakonec přihazuji ještě videoprezentaci hotové sady 🙂