Moje milované upcyklované vlněné kamašky ze starých svetrů

Ty první jsem ušila před osmi lety. Pro naši první dceru. Byly vínově červeno – černé s jemným proužkem. A k nim triko s krátkým rukávem. Fenomenální merino. Obojí nosila rok a obojí rostlo zároveň s ní.

Fotku už nemám, ale ony všechny vypadají zhruba stejně :).

První a nejdůležitější důvod, proč jsem se pustila do šití vlněných upcyklovaných kamašků, byly ceny vlněného oblečení v obchodech pro miminka. Nevěřícně jsem koukala na gatě za pětistovku. Tohle za obleček pro miminko nikdy nedám, fakt ne. S tím, jak děti rychle rostou… Prostě si je ušiju.

Ty první kamašky byly nepřekonatelné. Měla jsem velké štěstí, protože jsem natrefila na to nejfajnovější sekáčové merino. Hebké, jemné, pružné, odolné, pevné, které vydrželo lezení po kolenou i nekonečné praní v pračce. Kdybych tenkrát věděla, co dobrá vlna umí, asi bych to pětikilo bez otálení vytáhla z peněženky.

Ovšem !!! To bych nikdy žádné kamašky neušila. Ha. Jenže já jsem kutilka a vynálezkyně. A milovnice sekáčů. A vím, že na ramínkách visívá všechno, stačí jenom hledat. A kdo hledá, najde. Takže od té doby hledám a nacházím pravidelně vlněné svetry a trika ve všech podobách a barvách, abych jim doma ufikla rukávy, rozšmikala je na nohavice a znovu sešila.

Ta první zkušenost klíčově poznamenala můj šicí osud. Za posledních osm let jsem nakoupila asi celý kamion vlněných svetrů a ušila z něj asi druhý kamion miminkovských kamaší.

Baví mě, že jsou jako my – lidé: tenké i silné, hrubé a hutné, někdy trošku kousavé, jindy neuvěřitelně hebké. Úzké nebo volnější, podle toho, kolik materiálu na svetru je.  Zaplstěné nešetrným praním (a o to odolnější), i jemné jako vánek (a o to choulostivější). Jen výjimečně vznikly dvoje skoro stejné. Některé jsou šedivě nudné a některé úplně bláznivé, veselé a potrhle barevné.

Dneska dokončuji opravdu velkolepou hromadu kamaší na blížící se akci a opět se brodím svými pochybovačnými myšlenkami. Vyzkoušela jsem designové úplety, organickou bavlnu i merinovou metráž, která stojí tolik, že se do toho bojíte střihnout. Mnohokrát jsem se ujistila, že to není nic pro mě. Že mé srdce volá obnošený svetr: „haló, tady jsem, jestli mě nevyužiješ ty, skončím jako odpad nebo recyizolace někde na trubkách“. 

Přesto jsem se asi tisíckrát ptala sama sebe, jestli fakt nevadí, že každé jsou úplně jiné. Že nevím, kdo ty věci nosil, odkud materiál pochází. Zda ovce, ze kterých byla vlna stříhána, byly chovány eticky. Nevím, jaká byla použita barviva a nemá to certifikát pro děti do tří let!!! OMG. To bych asi ani neměla psát.

O to více mě těší, že je to jedna z mých stálic. Že se pro ně zákaznice vrací. Že je kupují kamarádkám pro miminka a nebo, že mi mé kamarádky nosí své vlastní svetry na kamašky pro své děti.

Občas někde narazím na poznámku: z obnošených hader? Tak to máš materiál zadarmo“. No, nemám, ne tak úplně.

Každý kus z druhé ruky musím najít, objevit, vyhodnotit, jestli za to stojí, koupit, dovézt domů, vyprat, prohlédnout a teprve pak mu vdechnout ten nový život. Je za tím velká improvizace, protože každý sekáčový svetr má jiný tvar a velikost, jinou strukturu. Naučila jsem se podle vlastností úpletu upravit střih a taky odhadnout, jak se vlna bude chovat, kolik snese, jestli dost pruží atd. A stejně se pak může stát, že mi zákaznice napíše „po prvních nošeních je to samý žmolek, vůbec nejsem spokojená“.  Tak jo. A vracím peníze.

Stejně je to srdcovka. Naše děti pomalu odrůstají, nejmladší je ještě ponosí pár měsíců a pak čáo! Naskočí do obyčejných tepláčků.

I ty nejdelší rukávy z XXXXL svetrů jsou totiž jednou na rostoucí dětské nohy krátké.