Vím, že nic nevím

Vím, že nic nevím

Dneska nejdu psát návody ani postovat hezké fotky, dnes si jdu psaním vylít srdce. Jdu psát o tom, co jitří mou mysl už několik dnů nebo týdnů a kolem čeho se stále dokola točí souvislosti, události, rozhovory a otázky.

Cítím, jak hluboko to uvnitř mě šmátrá, a tahá z mých hlubin něco, co volá po tomto článku.

Co se to děje? Bylo vysvědčení!

Haha, do školy už nějaký ten rok nechodím, tak proč mě to žere? Naše dcery to taky mají pořešené (v montessori škole se neznámkuje a dostávají slovní hodnocení) takže bych mohla taky, ale! Ale, no právě. Všichni se ptají. Tak co holky a vysvědčení? Jaké měly vysvědčení?

Co měly na výzo?

Á čtverku textu měly.

Ale jsou šikovné, že jo?

Noo, já nevím.

Nevěřím na šikovné nebo nešikovné děti stejně tak jako nevěřím na ty zlobivé a hodné. Děti jsou… nevím. Prostě jsou.

Definitivně jsem přestala rozumět tomu, proč je tak důležité roztřídit děti/lidi do kategorií. (Vůbec třeba nechápu, kam teď spadám :D. Vždycky jsem byla to, čemu se říká “šikovná hodná holka”, ale nedokončila jsem školu, v práci jsem nikdy dlouho nevydržela, nešlo mi to, takže nemám žádnou kariéru, nechci pracovat ve studovaném oboru, nemám na to buňky, ničím nejsem, jen “mámou na mateřské, která začala podnikat”, tak to by se mohlo zdát jako že jsem šikovná, ale trochu zlobivá, no já fakt nevim).

A taky nerozumím, proč je tak důležitý milník vysvědčení a co vypovídají jedničky (dvojky, trojky… atd.) na něm. A vlastně mi nedává smysl ani to slovní hodnocení.

Kostrbatě vysvětluju, že holek vysvědčení je vlastně souhrn nabytých znalostí a dovedností. Bez kladného nebo záporného posuzování. Obtížně pochopitelná věc. Jako bychom potřebovali v pololetí a na konci školního roku doklad od kompetentní instituce o tom, že naše dítě je v pořádku (nebo v nepořádku).

Loni touto dobou Matylda neuměla číst. Letos to umí. Přitom je to pořád ona stejná, není šikovnější nebo chytřejší, je stále stejně dost dobrá. A byla by, i kdyby ještě ve svých šesti a půl číst neuměla. Nebo ne? Byla by hloupější nebo horší než před rokem? Anebo hloupější nebo horší než jiné děti? Vážně?

Připomíná mi to její školkový příběh: ve čtyřech letech měla nastoupit do dalšího ročníku ve školce (předtím už chodila), ale odmítla. Nechala jsem ji na celý rok doma, což zpočátku budilo dost překvapení. Pančelka z MŠ se ptala: “Matylda už nebude chodit? Ale ona byla taková šikovná!” “nooo, ano, ona je stále stejná, jen letos nechce do školky”.

Včera jsem (neúmyslně) naslouchala rozhovoru v autobusu mezi druhačkou a asi osmdesátiletou paní.

“…a jak se učíš?” Holčička váhala, co říct. Taky nevím, jak bych odpověděla. Pořád, rychle, snadno, ráda, nerada… Očekávaná odpověď byla “dobře” a myslím, že tím nebyly míněny trojky na vysvědčení. Holčička ze sebe kroutila odpověď a já si najednou vzpomněla, jak jsem se vždycky učila výborně, ale nikdy jsem z toho neměla fakt super pocit, že jsem skvělá. Spíš to byl vždycky pocit, že mě chce někdo nachytat a musím vytáhnout přesně tu odpověď, kterou chce slyšet, jinak to bude špatně.

Mám kamarádku, která po svém prvním porodu prošla depresemi. Sdílí své zkušenosti na webu, sociálních sítích a aktuálně píše knihu, do které sbírá příběhy dalších žen s depresivní zkušeností. Překonání deprese je naše společné velké téma a tak mě před časem mě požádala, jestli bych jí taky pro knihu napsala svůj příběh.

Moje deprese sice nebyly poporodní, ale byly výživné, mnohaleté, medikované a psychiatricky odborně opečovávané a podle všech prognóz bezvýchodné. Uzdravila jsem se z nich. Mám s nimi dodnes jen jeden velký problém, uzdravení mi otevřelo oči a to, co vidím, mě nutí psát tenhle článek.

Vím, odkud se moje deprese vzaly a velmi úzce to souvisí s tím, jakým výchovně-vzdělávacím systémem jsem prošla. Proto mě ty otázky na vysvědčení tak drtí. Je to přímý útok na mou duševní integritu.

Nejsi dost dobrá. Nemáš dost jedniček. Ať děláš, co děláš, stejně to nestačí.

Dokud máš jedničky, odpovídáš dle zadání na otázky, stíháš, plníš, nosíš, odevzdáváš a posloucháš… svět je celkem klidné místo. Uf.

A pak… jednoho dne se cukříky přestanou rozdávat… a…nooo… no co? Už jsi velká. Připravená na realitu, hotový člověk, maturita na výbornou!

A…a…ale nic tu není. Nejsou jedničky!!! Nejsou potvrzení na papíře o tom, že jsi dost dobrá. Žádné ujištění, že svět je v pořádku. A navíc! Nic neumíš! No, to snad ne, celých XY let s vyznamenáním, to snad něco umím, ne? Mmmm…

Pozor, omyl! Všechny ty jedničky nebyly za nějaké znalosti a dovednosti. Ani za osobní pokroky. ALE!!! bylo to hodnocení tvé krátkodobé paměti (ale jo, ta byla sakra dobrá), schopnosti se přizpůsobit, neodmlouvat, podřídit se, opakovat, adaptovat se na rychlé změny, schopnosti potlačit sebe sama, otupit, ohlušit a oslepit svou přirozenost a zapomenout, kým jsem, dovednosti sklopit tiše uši i lézt učitelům…tam, ehm, však víte kam.

Aha…tak to je posledních patnáct let všechno jinak, než jsem myslela.

Tak kdo teda jsem, když už je zbytečné být “ta chytrá holka”, “ta šikulka”, jedničkářka, hodná… a co jako mám dělat? Co lidi dělají? Krom toho, že to doklepou do důchodu?

Když jsem uvízla v tomto zjištění někdy po dvacátém roku života, svět se rozpadl, přestal dávat smysl. Naprosto dokonale. Já jsem byla dokonale dutá skořápka, kterou už nic neplnilo. A trvalo opravdu mnoho let najít cestu z té bezedné díry. A to je na dlouhý příběh.

Mám ráda postavu Gandalfa z Pána Prstenů. Vždycky mě ten příběh dostane. Na pokraji života a smrti, démonem stažený do temných hlubin, aby zápasil a přemohl svého protivníka, prošel bojem, blouděním a transformací a vrátil se v nové podobě dokončit svůj úkol. Přesně tak si připadám. Dneska už silná, plná, vědomá toho, kým skutečně jsem a s čím zacházím.

Ovšem svět mi stále více a více připadá jako bizarní hra. Mnoho z něj pro mě stále postrádá smysl. S tím, jak jsem objevila svou cenu a cestu, která nestojí na jedničkách nebo požehnání od kohokoli, že jsem “šikovná” nebo dost dobrá a zasloužím si (něco), objevila jsem zároveň nesmyslnost všech těch systémů, vzorců/věcí, které se jako děti učíme (a učíme je pak neúmyslně naše děti dál). Přestala jsem věřit škole (resp. většinovému systému vzdělávání), medicíně (obzvláště psychiatrii :D), médiím, politikům, reklamám, potravinářskému průmyslu, módě… je toho hodně a zajímá mě, co bude dál.
Svět uvnitř mě je naproti tomu jednoduchý, hluboce smysluplný, spokojený a plný vděčnosti.

Připadám si naprosto nechápající a mnohdy nepochopená, ale je mi tak dobře :). Rozumím sobě a svému životu, své hlavě, která mi občas vnucuje podivné věci, myslím, že trochu rozumím našim dětem a tak si dávám 1* :D. Konečně jsem asi šťastná.

Vím, že nic nevím (z filozofie vždycky výborně, ale kdo tohle řekl, netuším).

A to mi ještě nebylo čtyřicet. Moc za to děkuju.



4 thoughts on “Vím, že nic nevím”

  • Krásně napsáno, souzním . Tam někde v dětství se píše scénář pro náš niterný život málokdy z toho vyjde romance. S dovolením sdílím . A dekuji

    • Děkuji taky. Romance je to málokdy, dneska už to vnímám jako hutný materiál pro celoživotní práci a osobnostní nebo duchovní růst. Je to velmi cenná zkušenost.

  • Krásně napsaný a výstižný příběh, ve kterém se mnoho z nás včetně mě našlo. Škola je opravdu spíše nátlakový systém, který člověka během letité návštěvy změní tak, že ve skutečném světě pak nechápe co se stalo. Vždyť byl premiantem…Od Marie Terezie se ale školní systém příliš nezměnil a nikdo to vlastně ani nechtěl, protože poslušné ovečky to je to co chtějí. A většina je takto i spokojená 🙂 Tak ať si. Fandím každému kdo opustí komfortní zónu a jde za svým. Mnoho lidí to nechápe, ale je to vpořadku. Jak již řekl řecký filozof Seneca- Vím, že nic nevím 🙂 děkuji

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.