Jako obvykle. Slíbím, že něco ušiju.
Něco, co obvykle nedělám, ale není to problém, pár kousků už mám za sebou.
Nakalkuluju cenu, nadhodím dlouhou dodací lhůtu a těším se, že do Vánoc bude seznam zakázek proškrtán na nulu.
Dva týdny po Vánocích:
trochu jsem se rozšoupla s provedením, takže to má o pár kapes více, trvá to třikrát déle, než jsem plánovala, v duchu si nadávám, že za ty prachy už to NIKDY nešiju, pak to dvakrát párám kvůli zipu, dítě mezitím usne na gauči (jupííí, poprvé usnul sám!!!!).
A pak… celá krásná, hotová, hebká kabélečka – kochám se – fotím ji v mizerném světle stolní lampičky. A jsem tak ráda, že to umím!
Že za dva večery ze starého svetru a kusu plátna dokážu spíchnout něco takového. Že to umím vymyslet, nakreslit a promyslet, jak to bude celé vypadat, vybrat látky, které se k sobě hodí, vymyslet nebo dohledat postup a pak „to“ s veškerou pečlivostí zhmotnit.
Chce někdo kabélečku? Nebo něco jiného?
❤❤❤