První narozeniny – jak je oslavit jinak a naše nevšední dárky

První narozeniny – jak je oslavit jinak a naše nevšední dárky

Nedávno jsem holkám dělala fotoknihy. Každé jednu, z fotek od miminka doteď. A zjistila jsem, že nemáme prakticky žádné narozeninové fotky. Přebírala jsem, jak ty narozeniny vlastně slavíme a kam se poděly vzpomínky na ty sváteční dny.

Narozeniny jsou v naší rodině vždycky příležitostí k setkání – sejdeme se u našich rodičů – maje babička, naši, strýc (mamčin brácha), moje sestra s rodinou a my s našimi dětmi. Díky počtu dětí je to v plném počtu 15 osob, nikdy to není nuda, spíše bláznivé odpoledne s dortem, povídáním a tak.

Nicméně musím přiznat, že mi ty události splývají. Jedna jako druhá, mění se jen nádherné dorty, které peče naše mamka a jinak zaplouváme do milého stereotypu.

Pátrala jsem po vzpomínkách na mé vlastní narozeniny. Smutně jsem došla k tomu, že si nepamatuju asi vlastně žádné. Žádný speciální den, žádné rituály… pamatuju si jen, že jsem nosila do školy bonbony, bylo horko, konec školního roku a párkrát to vyšlo přesně na vysvědčení.

Ve stejné době jsem narazila na zajímavé a inspirativní stránky rodiny, která vychovává tři kluky a vrací nejen svůj rodinný život zpátky do rytmu životního běhu, do rytmu ročních období, věnuje se přechodovým rituálům a oslavám důležitých událostí.

Na rozdíl od vlastních narozenin si dny, kdy se narodily naše děti, pamatuji velmi dobře. Jsou nabité silnými emocemi. Jsou s nimi spojené vůně, silné prožitky, strachy a veliká radost. Jsou to vzácné a nádherné vzpomínky a neexistuje žádný důvod, proč takových silných vzpomínek nemít pořádnou sbírku.

A tak jsem se pod vlivem inspirace rozhodla, že s narozeninami musíme něco udělat. Pořádně si je užít, aby nám uvízly v paměti. Upéct vlastníma rukama dort přímo na narozeninový den (nespoléhat na to, že babička za dva týdny upeče na společnou oslavu), připomenout si den, kdy se oslavenec narodil, vyprávět dětem příběhy jejich zrození, příběhy zrození mě jako mámy, sdílet zážitky, myšlenky, dojmy…

Ohlédnout se za uplynulým rokem, za tím, co všechno jsme prožili, naučili se, vytvořili, kde jsme byli, s kým jsme se potkali, seznámili, co jsme dokázali, jak hodně jsme vyrostli… Nahlédnout, co nás čeká, kam míříme, na co se těšíme, naťuknout plány, přání, vize.

První narozeniny našeho nejmladšího se přiblížily a já se rozhodla jít do akce 🙂 Ovšem před pár dny večer v posteli, v takové té chvíli, kdy už už upadáte do spaní, mi cinklo “jé, já vlastně pro Prokouška nemám žádný vlastnoruční dárek“. Ó jé. Hlavu plnou všeho možného a vlastnímu benjamínkovi neušije a nevyrobí žádný domácí dárek. Však to znáte o té kovářově kobyle.

Nicméně vyvázla jsem se ctí. Upekla jsem ten dort.

Vlastně z toho byly dva. Upekla jsem taky za vydatné pomoci Matyldy mufiny k sváteční snídani. Po dlouhé době jsem vzala do rukou Prokovu “knihu” a doplnila narozeninové stránky. Matylda zhmotnila vlastnoručně náš společný narozeninový dar. Dorotka vybrala v záhonu tulipány. Obě holky vyrobily Prokopovi dárky z papíru, knížečky, obrázky. Muž přijel mimořádně z práce dříve.

Holčičkám jsem asi po milionté vyprávěla o dni, kdy jsme se dočkali Prokova zrození. Jaké to bylo dobrodružství. Matylda to roztomile popisuje jako “už se mu vlastně vůbec nechtělo čekat, tak se vykulil rovnou v autě”.

Sobě připomínám tu silnou zkušenost, která mě potkala. Klid, jistotu, sílu, pokoru a dokonalou čistou euforii, kterou mi u minulých porodů v nemocnici neumožnili. Tohle všechno dneska slavím. Nacpaná vlastnoručním dortem. Narozeniny Prokopa a mé “porozeniny”.

A ty dárky…

S třetím dítětem řešíme dárky více než kdy předtím. Shromažďovat další a další oblečky a hračky mi připadá nesmyslné, všecko důležité máme po holkách. Taky se mi zdá, že mnohé důležitosti s přibývajícími dětmi padají rovnou do kategorie “blbiny a zbytečnosti”. Nepotřebujeme další odrážedlo, plyšáky, kostky, vláčky, dokonce ani Duplo. Máme autosedačku, jídelní židličku, houpačku na zahradu a pískoviště taky. Nakonec volba padla na trochu nevšední dárky.

  • Naprostým narozeninovým trhákem je zážitkový dárek v podobě návštěvy akvaparku. To si užijeme všichni.
  • Kartáček na zuby se stal miláčkem během okamžiku.
  • Na zahradu jsem Prokovi zasadila keř muchovníku. Porostou spolu a každý rok se budeme moct těšit na úrodu.

A kromě těchto dárků jsme Prokopovi do knihy zapsali všechny důležité věci, které se během svého prvního roku naučil a důležité události, které zažil.

Poslední výroční úkol mě ještě čeká. Každému z našich dětí jsem celý první rok života odkládala do krabice nejrůznější drobnosti – holky mají ve svých krabicích první oblečky, ponožtičky, cumel, vstupenky z akcí, kde jsme byli, fotky, katalog IKEA z roku, kdy se narodily, účtenku z nějakého velkého nákupu, něco mnou šitého (hračku ap.). Tahle krabice je zalepená a schovaná a děti ji dostanou, až vyrostou, jako takovou konzervu – vzpomínku na dobu, kdy byli miminka. Prokova krabice čeká na doplnění a zapečetění.

Zatímco doplňuju článek před zveřejněním, Prokop během jediného dne – prvního po svých narozeninách, začal znakovat a zřetelně komunikovat. Jako by ta roční hranice byla opravdový výskok z mimina do dalšího levelu :).

No jo, už mu táhne na dva 🙂

 

 

 

 

 

 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.