Ráda chodím po návštěvách a okukuju, jak lidé bydlí a často mě překvapí zařízení domovů. Nevím, jestli s tím u nás doma máme nějaký problém, ale všechny jiné domácnosti mi připadají zařízené, zatímco ta naše se zdá být neustále provizorní.
Když nad tím tak přemýšlím, vůbec nemáme sladěný moderní nábytek, nemáme „opravdovou“ kuchyňskou linku a nemáme zařízené a vydyzajnované pokoje a to, prosím, ani poté, co jsem před pár lety absolvovala rekvalifikační kurz na interiérovou designérku.
Marně pátrám, čím to je a jediné, k čemu docházím jsou tři věci:
První:
Nemáme čas na vymýšlení, nakupování, zařizování. Respektive nijak na to nespěcháme. Vybrali jsme si k žití krásný prostor s velikým duchem a to zatím stačí. Neuspořádanost dostává řád s přibývajícími lety, které v našem bytě žijeme.
Druhá:
Jsem docela vybíravá a jen tak něco se mi nelíbí. Rozhodně teda ne tuctový stádní vzhled interiérů v mizerném provedení. Plastový nábytek nebo nábytek, který se tváří jako „něco“ a ve skutečnosti je to papír s plastovou folií na povrchu. Předražené věci, které vydrží jen chvíli nebo vyjdou z módy. Líbí se nám přírodní materiály, kvalitní práce, věci s příběhem a taky harampádí od popelnic. Je dřina to sehnat a nakombinovat.
Třetí:
Nemáme peníze nazbyt. Sedm let jdou všechny naše velké výdaje z jednoho platu mého muže a já jsem nesmírně vděčná, že mám ten luxus být celou tu dobu s dětmi doma. A že u toho mohu pomalinku budovat svůj sen o podnikání. V kontextu tohoto mi vůbec nevadí, že vařím v darované hustěkrutopřísné retro kuchyni s plastovými šuplíčky, které si pamatuje celá naše generace. Mám tam myčku, tekoucí vodu, funkční troubu a co je víc?
Genius loci. Skoro se na něj dá sáhnout.
A taky to, že navzdory rozměrům, chaosu a věčnému nepořádku, je tu útulno.
Teda aspoň to říkají návštěvy. Takže tím vždycky smáznou moji občasnou zoufalost, že budeme navždy žít v holobytě.
Mám můj vysněný domov, #milujutotu.
Mám tady doma tu nejkrásnější koupelnu s klenbou a obrovským oknem, prostornou a světlou. Moji koupelnu snů.
S jarem přišel nápad a síly ji zase popošoupnout trochu dál, protože zůstala víceméně tak, jak ji řemeslníci opustili před dvěma a půl lety.
Zabydlela se pračkou, sušičkou, komodou s přebalovákem a regálem, na který Prokouš obratně ale nebezpečně šplhá. A dosáhne na všechny poličky!!!
Že čmajzne a vytlačí na koberec zubní pastu, to zvládám, ale když mi zrasil nejoblíbenější rtěnku, byla jsem rudá. Jako ta rtěnka. Polička nutná!!! A zrcadlo? Po dvou a půl letech bez zrcadla nad umyvadlem jsem zjistila, že mi vůbec nechybí. Máme zrcadlo na jiném místě v koupelně a v předsíni, ale ta klasika nad umyvadlem…noo…
Navíc jsem natrefila na jedno, co nám sem tááák ladí :).
A jak už to u sebe znám, dlouze přemýšlím a váhám, abych pak během jednoho dne udělala koupelnovou revoluci.
Vím, že k tomu nepotřebuju mít na kontě tisíce, ale že stačí rozhodnutí. Nápad připluje obratem třeba nad ránem v polospánku. Materiál je doma nebo v lese.
Všechno, co potřebujeme, už někde máme.
Seznam úkolů:
- Dotáhnout z lesa větev. Březovou, pěknou, rovnou asi takhle dlouhou. Mám ji mezi padlými břízkami vyhlídnutou už pěkně dlouho.
- Rozmontovat nepoužívanou zábranu na dětskou postýlku, která se stane poličkou.
- Vymyslet, jak se to celé zavěsí.
- A zavěsit „to“.
- A radovat se jako malá holka!!!
A koš na prádlo za 29,90 Kč 😉. Ten je nej! Dal by se ještě potisknout nebo pomalovat, ale zatím slouží takhle.
O mé lásce k zavěšování kytek a dalších věcí zase někdy příště.
Dobrou!