DESATERO pro práci s dětmi za zády aneb co jsem se naučila díky dětem o tvůrčích zálibách

DESATERO pro práci s dětmi za zády  aneb  co jsem se naučila díky dětem o tvůrčích zálibách

Uplatnit své tvůrčí záměry s dětmi za zády vůbec není snadné.

Matně si vzpomínám, že dokud jsem neměla děti, mohla jsem se ručním pracím věnovat úplně jiným způsobem. Několik hodin v kuse, dopoledne, pozdě večer, klidně i dlouho do noci (samozřejmě v souladu se zaměstnáním).

Málokdy se stalo, že by mě něco  odtrhlo od tvůrčího procesu tak neodkladně jako dítě žužlající něco, co nemá, dítě, které odněkud padá, dítě, které potřebuje asistenci na toaletě, dětská bitka, dětský hlad, skřípnuté prsty, rozlitá voda, překlopené psí misky, nutnost kojit, přebalovat, jít uspávat, na procházku/hřiště/do školky…

Vyzkoušela jsem variantu “když  děti spí”, ovšem s rostoucím počtem dětí se tahle metoda ukázala jako značně nespolehlivá, protože naše děti spí na střídačku, jako by držely hlídky. Pamatuju si první rok života druhé dcery. Naprosto dokonalá souhra.

Ráno jsme se nasnídaly, dvojka usnula, s jedničkou jsme strávily tak hodinu, hodinu a půl, pak se dvojka probudila, daly jsme si společný oběd, usnula jednička a když se probouzela, dvojka pro změnu usínala. A když se vzbudila, byl čas pomalu vykoupat, navečeřet a ukládat holčičky do postelí. Zároveň spaly jen v noci. A já pochopitelně po tom celodenním maratonu s nimi. Když jsem to všechno vyladila a naučila se propojit můj vlastní život a mateřství a taky jsem po troškách začala pracovat a podnikat, přidal se k nám syn.

Ten první rok byl nejtěžší, ale naučila jsem se nejvíce. O mateřství a o sobě samotné.

To nejdůležitější – že si musím uchovat čas pro sebe, pro své tvůrčí aktivity, protože to je to, co mě sytí, udržuje v chodu, dodává mi energii, elán i sebevědomí.

V rámci zachování běžného životního rytmu (ve dne bdění, v noci spánek) a přírodních zákonů (zatím neumím nafouknout den o pár hodin navíc) bylo naprosto nevyhnutelné přizvat k mým koníčkům děti.

Samozřejmě jsem musela zohlednit všechna dětská specifika. Schovávat drobný materiál, nebezpečné nástroje, pracovat rychle v krátkých a intenzivních časových úsecích, být připravená práci kdykoli přerušit a dokončit neznámo kdy. Zároveň jsem začala zažívat opravdu živelné tvůrčí chvíle, kdy z přesného plánu vzniklo během několika chvil něco úplně jiného. A rozzářené oči. A kouzlo objevování neznámého. Hlasitou radost z výsledku. Žadonění o další “práci”.

Nejstarší dceři je dneska šest a půl roku, mladší necelých pět a jsou vážně kreativní profíci. Permanentně něco vyrábí, kutí a vynalézají, malují, lepí, stříhají, sestrojují, zdobí a vylepšují. Nejčastěji je to “hynalez”, “něco speciálního” nebo “tojetajné”. Jsem na ně hrdá, se svými výtvory se nepářou, neznají výmluvy typu “to nejde”, bez váhání se do toho rovnou pustí.

A jsem hrdá i na sebe 🙂 Objevila jsem Ameriku!

Stručně jsem ji shrnula a vytvořila

DESATERO pro práci s dětmi za zády

aneb

co jsem se naučila díky dětem o tvůrčích zálibách
  1. Nemusím čekat, až KONEČNĚ DÍKYBOHU usnou!
  2. TRPĚLIVOST přináší růže. Často si myslím, že jí mám pořád málo, ale ve srovnání s dobou před pár roky jsme úplný zenový mistr. A pořád se zlepšuji!
  3. Kdo je PŘIPRAVEN, NENÍ PŘEKVAPEN. Už umím pohotově vytáhnout materiál, nabídnout vhodnou činnost, neseřvat děti kvůli rozlité vody nebo prostříhanému oblečení. V optimálním rozpoložení jsem připravena na vše a neočekávám nic.
  4. Děti pracují ŽIVELNĚ TEĎ A TADY – nedokážou čekat a přemýšlet o tom, jaké to bude až… hned to chtějí vyzkoušet, udělat, nechtějí teorii, chtějí pokus-omyl, i kdyby to mělo být 1000x po sobě.
  5. CHYBA je příležitost, nikoli selhání.
  6. Když pracujeme na společné věci, výsledek se může velmi lišit od mé představy. MÉ AMBICE, aby to nějak vypadalo, jsou jen mé. Druhá strana vnáší také svou invenci a já to musím respektovat a dovolit.
  7. Je moc důležité PUSTIT DĚTI od práce – v půlce rozdělané činnosti se zničehonic ozve “mě už to nebaví, jdu si umýt ruce”. Je to k zlosti, je to nefér (protože někdo to musí dorazit a uklidit), ale je to v pořádku. V nejlepším přestanou a příště se do toho zase pustí s chutí. I já své šití balím, když mě to pro tu chvíli omrzí. Někdy je důvodem nový nápad, ztráta trpělivosti, ztráta inspirace, chuť se proběhnout nebo prostě změnit druh činnosti.
  8. Dětský VKUS je úplně jiný než dospělácký – co si budeme povídat, většina z nás je přísně svázána konvencemi (i když si myslíme, že ne). “Krásné” podle pětileté holky znamená 5 odstínů růžové, 5 odstínů fialové, třpytky, flitry, stříbrná, zlatá, všeho hodně. Kýč bez hranic. Baví mě zjišťovat, co se dětem líbí a proč, co pokládají za zajímavé a co za nudné. Jsou to vzácné objevy!
  9. PLÁNOVAT je velice praktické, užitečné a prospěšné. A často je mnohem praktičtější všechny plány nechat plavat a improvizovat.
  10. Jednou VYLÉTNOU Z HNÍZDA! Nejde tomu zabránit, jen se na to musím pomalu začít připravovat. Šestiletá přebornice na domácí dárky už ani nechce mou asistenci. Snažím se z ní vymámit, co dělá a jestli ode mě náhodou nechce pomoc. A co myslíte? Nechce. Můžu být ráda, když vidím výsledek, protože někdy vidím jen zalepenou pomalovanou obálku nebo balíček pro některou z kamarádek.

A o to vlastně jde 🙂



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.