Dědictví aneb…

Dědictví aneb…

A jak se vám bydlí?…

Otázka, kterou v mnoha modifikacích dostávám pořád dokola. Od rodiny, od přátel, od lidí, se kterými se poznávám.

K odpovědi mám celou řadu superlativů.

Báječně, výborně, skvěle, fanfárově, úžasně, bájožůžo, senzačně, jedna báseň, krásně, moc dobře, luxusně, prima…

Ještě ani jednou jsem neodpověděla jinak. A nikdy neváhám. Prostě je to tak.

A vždycky mě překvapí překvapené výrazy. Vážně?

Ty nejpřekvapenější výrazy mají rodinní příslušníci a naši “noví” sousedi :D.

O stěhování celé rodiny na nové místo jsme uvažovali dlouho. Roky. Překvapilo mě, že nás to zaneslo úplně na jiné místo, než jsme mířili. Už více než rok a půl jsme doma i DoMa v bytě ve dvě stě let starém domě s obřím duchem a vysokými stropy. A často si s mužem říkáme, jak jsme rádi, že jsme se rozhodli a přestěhovali se. A právě sem.

Děti mohou samy ven.

Známe se osobně se sousedy.

Máme nádherný výhled.

Máme spoustu prostoru.

Jen co vyjdu ze vrat, už jsem na výletě.

Zpomalila jsem.

Do školky chodíme okolo rybníka (a ve vybraných časech taky přes rybník).

Pozorujeme zvířata – ptáky, veverky, žížaly, žáby…

Pes šťastně a svobodně prchá vypuštěn z vodítka.

Těšíme se z “vesnické kultůry”.

Voní to tady.

Trhám byliny, sbírám hříbky, ostružiny, kytici na stůl máme z louky nebo ze zahrady.

Sledujeme s dětmi přírodu v proměnách ročních období.

Chodím venku bosky.

Na můj vkus máme velmi luxusní bydlení, ač vybavení interiérů bude ještě pár let kulhat na obě nohy. Nespěchám. Mám tady všechno, co potřebuju. Velikou koupelnu, prostor pro práci, prostor pro děti, myčku nádobí, slunce do oken.

Stala jsem se vesnickou Máňou 😀 a nijak mě to netrápí. Vlastně, pokud vím, říkalo se o mě “ta nová paní ze zámku”.

S miminem sedícím na mém boku nesu kyblík na kompost na zahradu za domem, hlasitě a srdečně se zdravím s pošťačkou, halekám pozdrav na sousedku a čelím špionským třem dobře mířeným otázkám. (To se budu muset naučit – zjistit o komkoli cokoli ve třech větách je dokonalou vlastností každé vesnické drbny – bez urážky! Je to pro mě vrchol komunikačních dovedností).

Někdy přemýšlím, jestli tady v našem bytě zůstanu navždy. Jestli se ten vybraný dekor kachliček neokouká a jestli tady potom zůstane s těmi skvostnými obkladačkami některé z našich dětí. Jako všechno před námi se stáváme historií našeho domu.

Ke kachličkám přibyl přehoz na postel v rozměru 200 x 250 cm. Dárek od mamky. Takový ten kousek, co jednou dostanou děti a pak třeba jejich děti.

A ačkoli se s přestěhováním z města na vesnici úplně změnil kontext a zvyklosti mého života, všecko důležité zůstalo a line se dále jako červená nitka.

Šití je zvláštní puzení :). Magická přitažlivost. Kouzlo, díky kterému z mála vzniká mnoho. Nakažlivá vášeň a závislost.

Moje prababička byla švadlena. Mamka šije, co si pamatuju. Oblečení na nás, domeček na patrovou postel, potahy na křesla, masky na karnevaly, ubrusy a polštáře, tepláky a bryndáky vnoučatům a ty patchworkové deky.

Když si takhle sumíruju všechny ty věci a myšlenky, najednou je mi jasné, proč jsem tady DoMa a co vlastně dělám. Chci to nejlepší pro děti, chci žít krásný a dobrý život, chci realizovat své sny…..

Stejně tak jako ti přede mnou.

 

A jednou jistojistě budu kroutit hlavou nad nápady dětí.

…vážně?

 

Jaké dědictví máte od svých rodičů vy?

PS: Až budu v důchodu, ušiju našim dětem taky takový kousek, slibuju :).



2 thoughts on “Dědictví aneb…”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.